Pátek v 21:00 | Dží
|
Zápisky šílencovi
Ozvala jsem se tátovi. (ano, ano, zlatý fejsbůk) Ptal se, jak se mám, psal, že je rád, že jsem se ozvala. Tak jsem mu napsala, co jsem měla v plánu na dnešek a na další dny. A jak on.
On mi odepsal, že dobrý, že byl v Americe, ale že je rád zpět. A že pojede na týden hrát golf do Turecka, jestli něco nechci přivést. A že je moc rád, že jsem se ozvala.
... já nevím, přijde mi to divný. Jestli chci něco přivést? Ksakru, neviděli jsme se rok a půl, o dvanácti letech předtím ani nemluvně, roční pauzy po tom taky..
Proč vždycky přilezu. Je to jak nějaké zvláštní divadlo, jak když odjel "jen" na měsíc, někam pracovně. Nebo jak kdybych někde studovala a my si hezky píšeme, co kdo dělal! Bože. Nevím, co teď, co mám dělat, co si mám myslet.
Možná že to budu chtít taky probrat s tou psycholožkou, ze který mám strach čím dál víc.
Je mi divně z toho projektu, na kterém nepracuju.
Je mi divně z toho, že nestuduju, že pak se budu akorát stresovat.
Je mi dobře z toho, že jsem už týden neměla přísun nikotinu. Ještě tři týdny a budu mít ze sebe dobrý pocit.
Bolí mě ucho, protože ho roztahuju. Budu mít krásně roztáhlé vobě ouška a budou mi odstávat, sluňátko!
Achjo. Když takhle píšu článek, připadá mi krátký, ale jakmile ho vložím, podívám se na něj na blogu, je děsně dlouhej.
